Temná doba reálného socialismu rozhodně není dobou, která by přála motocyklovému vývoji, vývoj skomíral nejen v závodních odděleních, ale zejména v běžné sériové produkci. Východní trhy požadovaly kvantitu a pokud možno stále stejnou robustní techniku. Nač nějaké invence. A přeci jenom se jeden malý motocykl obrátil proti běhu doby. Bohužel mu nebylo umožněno, aby dozrál, ale přesto se jednalo o opravdu pokrokový a unikátní stroj. Disponoval pětistupňovou převodovkou, elektrickými tištěnými spoji a podle vzoru dvoutaktních motocyklů velkých cen využíval k rozvodu směsi rotační šoupátko. A navíc to vlastně ani nebyla Jawa.
Povážské strojírny jsou významným podnikem motocyklové výroby na Slovensku. Jsou podepsány například pod legendárním pionýrem či skútrem Manet. V případě motocyklu s obchodním označením Jawa 90 se jedná o stroj, který byl vyvinut a vyráběn přímo zde na Slovensku. Původně nesl obchodní označení SK 90, což znamenalo „motocykel stavebnicovej koncepcie“ a výrobce počítal s variantami zdvihového objemu 50, 70, 75 a 90ccm, které měly být zastavěny do různých podvozků. Název byl následně změněn na PS 90, kde byl význam zkratky zřejmý, tedy „Povážské Strojírny“. Do všeho však vstoupila vševědoucí strana, podnik zahraničního obchodu Motokov a především potenciál západních trhů oplývající cennými devizami. Bylo rozhodnuto o využití obchodního jména Jawa 90 s přízviskem Roadster či Cross (později Trail). V prvém případě se jednalo o motocykl se spodem vedeným výfukem určený primárně na běžné silnice, v případě Crossu pak o variantu s výfukem vedeným horem, tedy určeným do terénu. Tak rozhodla strana a aby požadavků nebylo málo, ze stadia prototypu měl nový motocykl přejít do sériové výroby během pouhého jednoho roku.
Jawa 90 navazuje na konstrukci úspěšných soutěžních motocyklů Tatran 50, 75 a 100, které byly přirozeně konstruovány v Považských strojírnách. Dle dostupných informací se jednalo o celosvětově první dvoutaktní soutěžní motocykly (dnes kategorie Enduro), které byly vybaveny rozvodem směsi pomocí rotačního šoupátka. Tato technologie se do té doby využívala pouze u silničních motocyklů. Vzhledem ke skutečnosti, že prakticky nebyl čas na nějaké výraznější úpravy a doladění strojů určených pro sériovou výrobu, přeneslo se do finální produkce mnoho drobných konstrukčních či materiálových nedostatků. Přední vidlice uchycená pouze ve spodní části tzv. „brýlí“ nebyla dostatečně pevná, trpěla deformacemi a až později byla nahrazena konvenčním řešením. Problémy a závady přinášel mechanický startovací mechanismus a poruchami trpěla i jinak hladce řadící převodovka. Nedostatek kvalitních materiálů se podepsal pod životností ojničního ložiska, které zřídka kdy vydrželo více jak 8.000 km, rotační šoupátko trpělo na přehřívání a u majitelů motocyklů ve východním bloku situaci ještě zhoršoval nedostatek kvalitního motorového oleje.
Je velká škoda, že tomuto motocyklu nebylo dopřáno, aby byl dále vyvíjen a tyto dětské nemoci byly odstraněny. Průběh výkonu motoru byl totiž dobově na světové úrovni, ovladatelnost motocyklu byla také velmi dobrá, a mimo jiné bylo do výroby připraveno plnohodnotné bezkontaktní zapalování a systém tlakového mazání dolního ojničního ložiska. O potenciálu motocyklu dále vypovídala skutečnost, že motor byl hojně a s úspěchem továrně i amatérsky upravován pro další použití v motosportu na mistrovské úrovni. A není bez zajímavosti, že hrdina knihy „Ohnivou pouští na Sinaj“, pan Dr. Potužník cestoval na Jawě 90 křížem krážem Africkým kontinentem.
Nemusíme ani příliš přivírat oči, abychom mohli uvést, že se navzdory malému zdvihovému objemu jednalo o poslední sériově vyráběný motocykl s obchodním názvem Jawa, který byl skutečně na světové úrovni.